Vzepření se vlastní podstatě a popření sebe sama. Jako by se Finové SHADE EMPIRE pokusili vymanit z vlastních kořenů a současně zůstat věrni. Dilema, které není snadné zvládnout, ale které možná tak trochu odpovídá konceptu alba "Sunholy", na němž si skupina v textech vzala na přetřes děsivé události vražd a sebevražd amerického kultu Peoples Temple. Jejich symfonický blackmetal tak nabral trochu jinou formu, než známe z předchozích alb. Možná až překvapivě si skupina rozbila svůj dříve funkční koncept a kromě stále přítomné stylové tváře se vydala kamsi za hranice své říše až do oblastí vstřícně zpěvného a uvolněného rock/metalového ranku. Máme tedy co do činění s další skupinou, která plní dnes tak populární post blackovou škatulku. SHADE EMPIRE na to jdou ale dostatečně osobitě a svou zasmrádlou bažinu přemosťují vzletnými a baladickými vrstvami, které především po vokální stránce nabraly až poprockově přívětivou fasádu.

Střídání poloh není pro skupinu nic nového. Již na albu "Omega Arcane" (2013), které začínalo ve stylu znělky "Game of Thrones" a následně propukalo v pompézní orchestrální black metal, používali melodické vokály. Jen zde byly ještě ve formě táhlých vzletných zpěvů. Když vynechám poněkud tradiční "Poetry Of The III-Minded" (2017), trvalo skupině dost dlouho, než přišla s další porcí zajímavé hudby. "Sunholy" je ale také trochu kontroverzním dílem. Proti svému předchůdci, který se hnal pěkně v tempu v zaběhnutých kolejích, se Finové odvážili mimo stylové hranice a vyvstává dotaz na důvody tohoto úkroku. Není možné opomenout i jistou vypočítavost a snahu svézt se na populárním post blackovém trendu. Ale já zkusím věřit v upřímnost jejich vize. Provedení je totiž dostatečně sebevědomé a v jistém ohledu i osobité, takže o přejímání inspirací se tak úplně mluvit nedá. SHADE EMPIRE totiž neuhýbají do temné post metalové strže, neexperimentují s industriálem či elektronikou, ani si nehrají s populárními post rockovými odlehčeními, naopak přizvali na pomoc přívětivé melodie a lehké až hitově vlezlé rockové aranže.

Aktuální SHADE EMPIRE se tak na jedné straně dokáží držet symfonicky hutné blackmetalové polohy včetně silového vokálu, ale na druhé se umí dostat až kamsi do melodické jemnosti a pokud to trochu, ale opravdu jen trochu, přeženu, do jemnosti připomínající až lovemetalové HIM. Tato jemnost, kterou skupina do své hudby vpašovala ve formě baladické citovosti naplno propuká v poslední "Rite of Passage". Ale hlásí se o slovo často i předtím, což je při střídání s hrubě blackovými pasážemi velmi kontrastní. Opravdu výrazně to vybuchuje v přívětivé "This Coffin an Island", titulní "Sunholy" s tak trochu OPETHovskou aranží a pompézní "Maroon", do níž jsou vmíchány i jemné chóry a skladba tak bojuje s až přearanžovanou plností, současně ale nabízí silný hudební obsah, výrazné melodie i dostatek hrubé, byť symfonicky pojaté, blackové náplně. Objevují se odkazy na CRADLE OF FILTH, šikovně a funkčně použité v kontextu celkového rázu skladby.

"Sunholy" je albem prohánějícím se pod taktovkou silových riffů, stejně jako ladně plynoucím na vlnách rockových melodií. Symbióza kontrastních prvků ale až překvapivě dobře funguje a hlavní zásluhu má samozřejmě zručnost, s jakou skupina dokázala své představy zhmotnit. Kdyby zůstali jen u své osvědčené blackmetalové formy, asi bych je přešel bez většího povšimnutí. Takto jsou ale specifičtí a dokáží tedy oslovit především někoho ne zcela stylově oddaného. Jaký na to májí názor pravověrní blackmetaloví fanoušci, to už je druhá otázka.